čtvrtek, července 12, 2018

MOM AND DAUGHTER


Já a moje dcera. Co víc k tomu dodat. Kdo nemá děti, asi nemůže pochopit to všechno, co se okolo toho děje. Já jsem nikdy neměla ráda děti (a nemám do těď, teda ty cizí, sorry:-D). Né vážně, ne že bych neměla ráda děti doslovně, ale nikdy jsem prostě nebyla ten ťuťu ňuňu tip, který si musí hned každý miminko pochovat a rozplývá se nad cizími kočárky. Když na mě ten mateřský pud jednou přišel, vznikla z toho naše Emma...

Už během těhotenství jsem tak nějak čekala, kdy se objeví ten přirozený pud chtít nakupovat mimi hadříky, připravovat pokojíček a trávit hodiny na internetu výběrem kočárku. Nic takovýho se nedostavilo. ANI JEDNOU! Nějak jsem se přes to překlenula a čekala, že to WOW se teda nejspíš dostaví až po porodu. NEDOSTAVILO. Emmu jsem ale samozřejmě neskonale milovala už od prvního okamžiku a strašně moc mě vychovala a vychovává do teď...

"Tak kdy už to sakra přijde?", říkala jsem si. To, co všechny vystavují na sociálních sítích. Ta potřeba sladěných outfitů a upravené holčičky? Uběhl jeden rok a Emma ještě stále neměla pokojíček a oblečky nosila po ostatních dětech, protože mi přišlo líto utrácet za nové, když všechny ty kousky budou do minuty od mrkkve (sorry, od čokolády, naše dítě přeci zeleninu a ovoce nejí!). Teď jsou jí dva a půl a já můžu s hrdostí říct, že jsem za celou dobu koupila myslím jedny nové plavky:-).


Dlouho jsem z tohohle pocitu byla špatná, že je asi něco špatně, když prostě nemám potřebu se neustále bavit o dětech, dávat fotky na instagram a že si prostě radši koupím nové šaty pro sebe. Ta masírka všude okolo je totiž dost silná a neúprosná. A pak se něco stalo. Po dvou a půl letech začínám cítit něco, co jsem doteď necítila. Obrovské pouto, které jen tak něco nerozdělí. Pouto mezi matkou a dcerou...


Najednou je mi strašně smutno a cítím se nesvá, když je Emma na den u babičky (a to jsem se jí dřív fakt hodně ráda zbavovala). Mám výčitky, když jsem denně v práci a DOKONCE si s ní po práci i strašně ráda zajdu na zmrzlinu nebo třeba na hřiště. Dokonce bych ji i ráda učesala a oblíkla hezký námořnický šatičky. Fakt divný co? Ale jsem za to moc ráda a už jsem se bála, že to fakt nikdy nepřijde. TAKŽE CO, JE ČAS NA DRUHÝ? :-D


Doufám, že jsem tímto článkem nikoho neurazila ani nenaštvala. Každý to máme úplně jinak. Někdo se třeba o miminko pokouší dlouhé roky, někomu to nejde vůbec, a já si fakt strašně vážím toho, že u nás nebyl jediný problém! Tak zase někdy příště a mějte rádi svoje děti! A možná i ty cizí. A taky psy :-D.
SHARE:

2 komentáře

© Changing room. All rights reserved. kopírování obrázků bez souhlasu autora je zakázáno.
Blogger templates by pipdig