INSTAGRAM

středa, ledna 23, 2019

O MÉM VIRTUÁLNÍM RODIČOVSTVÍ...


Tyhle fotky s dnešním článkem nebudou prakticky vůbec souviset. Dnes bych ráda psala o našem rodičovství. Respektive o mém virtuálním rodičovství. Je to pro mě sice citlivá záležitost, ale protože poslední dobou se mi hromadí zprávy a komentáře právě na tohle téma, ráda bych k tomu něco napsala. Takže jdeme na to...


Sociální sítě jsou fajn věc, ale taky dokáží pěkně klamat a to, pokud čtete tento článek, nejspíš sami dobře víte. Někdy z nich získáme pocit, že je s námi něco špatně, že neděláme dost, jako ti ostatní, že nemáme práci svých snů, že nejsme dobré hospodyně, milenky, manželky nebo skvělí rodiče. Některé maminky, ženy (evidentně včetně mě) mohou na ostatní působit tak, že doma neuklízí, nemyjí nádobí, mají někoho na hlídání a starají se jen o sebe. Pak si dovolí někde prohodit poznámku, že jsou unavené, že se hroutí, potřebují terapeuta a kdo ví co ještě, a hned je oheň na střeše. Někteří na internetu mohou dokonce získat pocit, že je normální vysedávat denně po kavárnách s kamarádkama, nechodit do práce a přitom se vlastně ani nestarat o děti. V někom to může vyvolat smíšené pocity a pocity, že se někde stala nespravedlivá chyba... 


Věřte, i já ty pocity občas mám, když vidím některé jiné mámy. Jen je potřeba si uvědomit, že je to prostě tím, že většina z nás chce na sociálních sítích ukazovat ty hezké věci, protože zkrátka touží vypadnout z té všední denní reality. Všechny ale máme doma bordel, horu prádla a vřískající děti, co nechtějí jít spát ani v deset hodin večer. Všechny máme svoje problémy, rozcuchané vlasy, dost často tepláky a ošoupané válenky po celý dlouhý den. Jen vy je prostě nevidíte. Nenechte proto v sobě vzbuzovat pocit, že něco neděláte dobře. A nechte nás pipinky být občas pipinkami, co se soustředí jen na sebe, potřebujeme to.


Já se rozhodla jít na sociálních sítích cestou po svém. Sdílím toho myslím dost a vždycky jsem upřímná. Předstírat moc neumím. Odjakživa jsem si přála mít děti, jedno nebo dvě, stejně jako jsem vždycky věděla, že se nestanu jejich obětí a že svůj osobní život ke štěstí potřebuju úplně stejně, jako život s nimi. Vytvořila jsem si proto svůj malý virtuální online svět, který jsem se rozhodla věnovat jen sobě, nikoliv svému prozatím jednomu dítěti. Můj blog (a teď už i Instagram) se tak stal deníčkem právě mojí osoby. Řekla jsem si, že se na něj budu fotit, a třeba jednou i oblečením inspirovat ostatní, že na něj budu psát, co jsem si kdy a za kolik koupila nebo kde mají nejvýhodnější akce...


Čím více sledujících mám, tím víc zpráv mi chodí a téma dětí je opravdu veliké a zdá se nevyhnutelné. Někteří z vás totiž mají pocit, že když jsem se rozhodla svoje dítě konkrétně na IG skoro vůbec neukazovat, že jsem sobec a myslím jen na sebe. Že jsem si porodem uspokojila svoje reprodukční pudy a tím to zhaslo. Víte, ono je to ale přesně úplně naopak. Nemám vůbec nic proti mama blogerkám nebo ženám, které se rozhodly své ratolesti ukazovat denno denně právě na sociálních sítích. Je to zcela jejich volba a také součást života, takže se není čemu divit, že se prostě děti v tomhle online světě objevují. I já sama se tomu občas nevyhnu a jsou věci, které s vámi sdílet chci. Tyhle věci ale dávám na Instagramu výhradně jen do stories, mám tam pocit trochu většího bezpečí, protože příběhy za 24 hodin zmizí (sice když by někdo chtěl, printsceen si z toho udělá, ale mám tak prostě lepší pocit)...


Osobně razím ten názor, že děti by se měly dávat na Instagram opatrně, ale jak říkám, je to opravdu každého věc. Jen je třeba si uvědomit, že vytváříme virtuální stopu někomu, kdo o tom sám ještě nemůže rozhodovat. Ale proč to píšu? Protože poslední dobou mi přišlo hodně zpráv na téma, že už jsem zase někde sama, bez Emmy, že ji pořád odkládám, že nezdobíme stromeček, nepečeme cukroví a kdo ví co ještě. Že už se zase někde fotím, sebe a zase jenom sebe. Takže tímhle článkem jsem chtěla podotknout jednu věc: Prosímvás, to, že Emmu neustále nefotím nebo nenatáčím, ještě neznamená, že je někde pryč. Trávím s ní přesně tolik času, kolik dítě potřebuje, čtu si s ní knížky, vyprávím jí pohádky nebo prostě jen tak skáču po posteli, jen vy to prostě zrovna nevidíte:-)...


Nikdy jsem nebyla, nejsem a nejspíš ani nikdy nebudu mama blogerka. Neříkám, že nesleduju občas debaty na emiminu, neprojíždím profily Instamaminek nebo nečtu jejich blogy. Jen necítím tu potřebu se do tohohle světa nějak zapojovat. Jdu proto touto cestou, cestou sebestřednosti, kde každá druhá fotka bude jen a jen o mně :-)... 

Pokračování o našem rodičovství zase příště... Můžete mi napsat, co by vás třeba zajímalo. Psát dokážu očemkoliv :-)...


SHARE:

3 komentáře

© Changing room. All rights reserved. kopírování obrázků bez souhlasu autora je zakázáno.
Blogger templates by pipdig