INSTAGRAM

pátek, dubna 12, 2019

CO BYCH CHTĚLA S DRUHÝM DÍTĚTEM UDĚLAT JINAK?


Říkat si člověk může cokoliv, ale je pravda, že s dětma si toho moc nenaplánujete. A teď nemyslím výlet do kina, ale daleko vážnější věci, jako jsou porod, kojení, výchova a podobně. Můžete ale udělat maximum proto, aby vám to vyšlo podle vašich představ. Co bych ráda udělala s druhým dítětem jinak, než s tím prvním?


První děti jsou prostě první pokus. Nemáte tušení, do čeho jdete, a když přivedete toho malého tvorečka na svět, zjistíte, že nic není takové, jak vám ostatní říkali, a že hodně věcí je úplně jinak, než jak jste si původně naplánovali. Je ale fajn, že se učíte navzájem, učíte se si porozumět a přizpůsobit jeden druhému. Druhé dítě zatím vedle sebe nemám, už teď ale vím, i když dost možná bude zase všechno jinak, že několik věcí chci zkrátka udělat úplně jinak a udělám maximum proto, aby se mi to povedlo!


POROD

Jak už jsem zmínila v některém ze svých předešlých příspěvků, na svůj první porod císařským řezem nemám zrovna dobré vzpomínky. Ačkoliv porodnice v Podolí, personál a zkrátka všechno bylo v naprostém pořádku, já sama to teď ale zpětně vnímám jinak. Že budu muset rodit císařem jsem věděla už relativně dlouho před porodem, protože malá byla koncem pánevním a s mojí celkovou tělesnou proporcí by byl risk rodit přirozeně pro nás obě. Tenkrát jsem netušila, že i silou vůle můžete dítě v děloze přetočit, ale o tom zas třeba jindy. Naplánovali mi tedy termín, dali na výběr jestli epidural nebo celkovou narkózu a šlo se na věc. Já byla dost srab, takže anestezii jen do poloviny těla jsem odmítla okamžitě a co hůř, odmítla jsem se o tom s kýmkoliv bavit! Což byla první zásadní chyba! To jsem ale zjistila až po tom, co jsem se probudila z narkózy v nepopsatelných bolestech, manžel nikde, personál přišel až za nějakou chvíli a co bylo nejhorší - dítě nikde! Dítě bylo pryč dalších šest hodin, což prostě nebylo nic moc. Ale chápu, že když sotva vidíte a nedáte dohromady souvislou větu, asi vám novorozence jen tak nesvěří. To, že jsem svoji dceru viděla dřív na Facebooku než naživo, stejně jako všichni naši přátelé, s tím už jsem se za ty tři roky nějak srovnala.

Co bych teď udělala jinak? Chci rodit přirozeně, když to bude jen trochu možné. A když to možné nebude, nechám si dát epidurální anestezii, abych z toho porodu aspoň něco měla. Ten prvotní kontakt s dítětem mi totiž vážně dost chybí do teď!


KOJENÍ

Další věc, která se špatně olivňuje, je kojení. Moje prsa jaksi ke kojení nejsou zcela stvořená. Nekojila moje babička, moje mamka a nekojila jsem ani já. Prostě to nešlo. Rozpárané břicho mě bolelo tak, že jsem se ještě k tomu na prsa nebyla schopná soustředit, a když malá začala rapidně ubývat na váze, nebyla jiná možnost, než přejít na umělé mléko. 

Co bych teď udělala jinak? Chtěla bych si do porodnice pozvat laktační poradkyni, která tam bude jen pro mě a pokusí se mi poradit, jak to udělat, aby to šlo třeba jenom malinko.


JÍDLO OBECNĚ

Jídlo je u más opravdu velká kapitola! Respektive Emma začala jíst trochu víc až teď ve třech a půl letech. Trochu víc znamená, že si ochotně dá chleba s máslem, vodu z polívky nebo suché těstoviny. Když chce řízek, je to zázrak a to se ještě nesmí dozvědět, že se jedná o maso! Do teď bylo jídlo neskutečný boj. Hodiny a hodiny přemlouvání, aby si prosím pěkně dala alespoň kousek Kinder mléčného řezu. Jako fakt. Nevím, jestli byla chyba ve mně, v ní nebo v něčem jiném, ale teď bych to chtěla prostě jinak.

Co bych teď udělala jinak? V první řadě bych zakázala sladkosti. Ne asi úplně, ale rozhodně bych nepovažovala mléčný řez za náhražku jídla! Sladkosti už asi nezakážu ani tomu druhému, protože když může jeden, tak by bylo nefér, aby druhý nemohl. Chci ale hodně vařit, začala jsem s tím už teď, a brát prostě jídlo jako součást rodinného rituálu, kdy se sedí u stolu a prostě se jí! My jsme prostě od malička zvyklí všichni jíst na gauči a kromě víkendů jídlu nevěnovat příliš velkou pozornost. Což je špatně! Jsem sama na sebe zvědavá a vím, že tady mám opravdu co dohánět.


SPANÍ V POKOJÍČKU AŽ PŘIJDE ČAS

Emma spala v pokojíčku už od narození, k tomu jsem k ní stokrát za noc vstávala, vyvařovala lahev, dělala mlíko, uspávala, no prostě hrůza. Do teď nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet. Výsledek? Od roka a půl spí s náma. Spí s náma v posteli a je nám všem hrozně fajn. Od té doby spí prakticky celou noc, já se nestresuju, že se někde sama v pokojíčku dusí a rána se budíme čilí a spokojení. Teď konečně projevila sama zájem o spaní ve svém pokojíčku a my jí velmi rádi vyjdeme vstříc. Stejně to bude potřeba, když u nás bude druhé miminko a Emmu by to tak zbytečně budilo.

Co bych teď udělala jinak? Nedělala bych hrdinku. Budem prostě spát všichni společně, dokud se nám všem bude chtít:-).


PRÁCE

To, že jsem pracovala prakticky i z porodnice, už možná někteří z vás vědí. Jiná situace je, když prostě žena nemá jinou možnost, ale já ji měla, manžel by nás úplně v pohodě uživil, jenže mně to nestačilo. Nedala jsem si pauzu jediný den až do října minulého roku. Teď pracovat nechci, chci být doma a pracovat tak maximálně na svým blogu. Nemám nic proti pracujícím ženám, je to naprosto každého věc, ale já už teď zkrátka vím, že to prostě byla špatná cesta.

Takže co bych teď udělala jinak? Nepracovala bych a budu si užívat v klidu obě děti:-).


PŘIBÍRÁNÍ A VÁHA PO PORODU

Já jsem byla vždycky hubená a nejvíc, kolik jsem kdy v životě vážila, bylo 54 kilo a to už na mě bylo docela znát. Proto když jsem v těhotenství začala nabírat (a to ne zrovna málo, připrala jsem 22 kilo), měla jsem z toho vyloženě depku! Pak jsem si řekla, že až půjdu z porodnice, bude samozřejmě všechno dole, takže žadný stres. No houby. V porodnici jsem nechala necelé tři kila a Emma vážila 2570g :-D. Půl roku po porodu jsem měla dole asi jen pět kilo. Byla jsem z toho strašně nešťastná a měla depky, že si nemůžu kupovat oblečení, protože mi prostě nic nesedí. A zhruba po roce jsem se postavila na váhu a měla jsem 48 kilo. Což bylo ještě míň, než když jsem otěhotněla.

Co bych teď udělala jinak? Počítám s tím, že naberu. V jídle se nijak neomezuju a ani to nemám v plánu. Jediné, co pro sebe (a našeho psa) dělám, jsou 45 minutové procházky každý den. Pak ještě chodím pěšky do školky, ze školky, zase do školky a ze školky, takže doufám, že by to třeba mohlo tělu alespoň malinko pomoct. A to, že pak jednou získám svá kila zpět, toho se už nebojím, protože vím, že když dáte tělu čas, vrátí vám to zpět:-).


Je toho určitě ještě spousta, co bych udělala jinak, ale myslím, že pro začátek by to mohlo stačit. Mějte se fajn a dejte mi vědět, jestli některé věci třeba cítíte tak jako já! A podotýkám, že tohle je jen a jen můj pohled na věc, že každá jsme jiná, každá to cítíme jinak a nic není špatně!

P.S.: omlouvám se za případné překlepy a špatně umístěné čárky v textu, jsem zvyklá mít editora a několik korektorů, než posílám texty do světa, články na blogu po mně bohužel nikdo nečte:-D...


Co mám na sobě: Bunda: Reserved / Šaty: Morris&Co. x H&M / Boty: Bershka / Batoh: CCC

/ Ph Boulevarddeprague / 
SHARE:

1 komentář

  1. Love the pattern on your dress.

    http://www.amysfashionblog.com/blog-home

    OdpovědětVymazat

© Changing room. All rights reserved. kopírování obrázků bez souhlasu autora je zakázáno.
Blogger templates by pipdig