INSTAGRAM

čtvrtek, října 10, 2019

JAK PEPINA NA SVĚT PŘIŠLA...


Dnes jsem si konečně sedla k počítači, abych sepsala svůj porodní příběh. Ne proto, že bych chtěla, aby si ho někdo četl, ale proto, že se k němu třeba za čas vrátím a ráda si ho přečtu. Psala jsem kdysi i ten Emmin a je třeba hrozně fajn se na to dívat s odstupem několika let. Jak to člověk vnímá úplně jinak, tak nějak s větší lehkostí:-)... Nechali jsme si i udělat profesionální fotky přímo z porodnice, za které vděčím fotime_miminka a musím říct, že se fakt povedly a my tak máme krásnou památku! Tak jdeme na to...


Všechno to začalo minulý čtvrtek 3.10. Byla jsem doma s babičkou a dědou a můj manžel byl v práci. Já jsem ležela na gauči, protože mi už od pondělí nebylo nic moc (měla jsem poměrně časté a silné poslíčky, tak jsem chtěla odpočívat). Babička si hrála venku s Emmou, já ležela na gauči, hladila si břicho a říkala jsem Josefíně "Pepi, dneska by to šlo...". Když mi babička s dědou přišli říct, že už jedou domu, šla jsem jen tak letmo ven, abych si ověřila, že nám pes zase neutekl ze zahrady a že je všechno OK. Jenže nebylo, pes tam nebyl a mě zachvátila panika. Do toho jsem dostala fakt šílenej průjem, u kterýho mě ale nebolely střeva, což mě donutilo zpozornět. Zavolala jsem proto raději Nikolovi, že nám zdrhnul pes a mně že je blbě, ať okamžitě přijede. Přijel asi za půl hodiny a začali jsme hledat psa. Psa jsme nenašli a bylo nám z toho fakt mizerně...


Nastal večer, pes nikde, tak jsme nechali otevřenou branku a šli jsme si lehnou. V noci mi bylo fakt naprd, průjem nepřestal a k tomu mě chytily dost silně bedra, že jsem vůbec nemohla spát. Do toho jsem furt zkoumala každý zvuk, jestli se nám nevrátil pes. Ráno mi intuice říkala, že mi vážně není ok, a že mě kromě toho ještě začíná tak nějak zvláštně v intervalech bolet podbřišek. Volali jsme proto Nikolovým rodičům, že se sejdeme v Podolí, předáme si Emmu a uvidíme, co se bude dít dál. Na porodním sále mi řekli, že mám střevní virózu, která podráždila dělohu, že mám ještě 9 dní do termínu a hrdlo úplně zavřené, takže ať si jdu domů lehnout a dát si teplou vanu...


V autě už ty stahy ale fakt nebyly moc příjemné a vana jim taktéž moc nepomohla. Naopak začaly docela sílit, ale intervaly byly asi po 10 minutách, tak jsem jim nevěnovala pozornost a že si jakože v deset půjdem lehnout. No nešli jsme, protože to nešlo, fakt to bolelo, a když už byly po 8 minutách další dvě hodiny v kuse kontakce naprosto pravidelné, rozhodli jsme se zase vyrazit. Na sále mi pak řekli, že jsem otevřená na jeden centimetr a že by mě normálně pustili domů. Protože jsem ale byla po císaři, přidělili nám porodní "box" a nechali nás tam s tím, že za dvě hoďky bude kontrola. Kontrakce byly už po 5 minutách, tak jsem si říkala "Aha, tak to už se blíží". Přišla paní doktorka, aby mi sdělila "smutonou" zprávu", že se to nikam neposunulo - stále jeden centimetr ani o chlup víc a že tomu dávají další dvě hodiny. Nedělo se stále nic, takže v šest hodin ráno mi doktorka řekla, že nemůžou takhle dlouho nechat po císaři nepostupující porod a že se jde poradit s někým dalším...


Přišel pan doktor, zkontroloval mě a během těch 10 minut, co byly všichni pryč, byly z jednoho centimetru najednou centimetry čtyři. Psychika asi zafungovala, a protože jsem fakt nechtěla na císaře, začalo se něco dít. Tím něco myslím to, že kontakce sílily, bolely jak prase a začaly být po 3-2 minutách. K tomu mi píchli ještě vodu a už to jelo. Sprcha nepomáhala a epidural jsem prostě nějak nechtěla. Mám z něho odjakživa strach, takže mi píchli do žíly akorát nějakou látku, po které se mi děsně motala hlava a asi tak hodinu mi bylo všechno jedno, což nebyl vůbec špatný pocit. Jenže když to přestalo působit, už to bolelo fakt hodně a nutilo mě to tlačit. K tomu mi píchli ještě oxytocin, který to má jakože urychlit, takže to fakt začalo být velmi intenzivní. V osm ráno jsem si řekla, že v děvět se malá narodí. Nenarodila se ani v půl desátý, protože stále jsme měli asi osm centimetrů a na tlačení bylo ještě brzy, i když mě to nutilo jak prase. Musela jsem si proto stoupnout, aby to postoupilo ještě trochu rychleji. Asi v půl jedenácté mi konečně dovolili si pořádně zatlačit. Pamatuju si jen, že jsem řvala "Vyndejte ze mě kurva už to dítě" a všichni se mi "hrozně smáli"... Malá pak byla do deseti minut venku...


Ten pocit, kdy vám na břicho položí dítě je vážně něco neskutečného, něco, co prostě pod narkózou nikdy nezažijete a bylo to přesně to, co mi u porodu s Emmou chybělo... Pak už šla na jedno zatlačení ven placenta a následně už jsem nevnímala vůbec nic. To, že mě během tlačení natřihli, tak o tom vůbec nevím a že mě šili, to mi bylo taktéž absolutně jedno (zato teď mi to není jedno:-D)... Ten pocit totální euforie a úlevy fakt nejde slovy popsat...

A chtěla jsem ještě nakonec dodat, že během spontánního porodu, který je po císaři, musí pro bezpečí maminky i miminka po celou dobu porodu břicho monitorovat, takže jsem byla napojená na monitor i během samotného závěru, což teda nebylo vůbec komfortní, ale dalo se to přežít. Po porodu vám pak akorát zkontrolují jizvu ultrazvukem, jestli je neporušená, a to je všechno...


Po porodu nás nechali na sále ještě asi tři hodiny ležet, přijela moje ségra, dali mi najíst a pak už mě jen odvedli na oddělení šestinedělí, kam jsem odešla naprosto bez problémů po svých a cítila jsem se fajn. Trochu mě něco začalo bolet až druhý den, ale to se s kontakcema fakt nedá srovnávat:-D. Dokonce mě ani nebolí zatahování dělohy...


Takže sečteno podtrženo - jsem ráda, že jsem si to mohla prožít, ale docela mi to stačilo do konce života:-D...


SHARE:

2 komentáře

  1. Congrats on having a baby girl.

    http://www.amysfashionblog.com/blog-home

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně napsané. ❤ Pepinka je nádherná holčička..❤

    OdpovědětVymazat

© Changing room. All rights reserved. kopírování obrázků bez souhlasu autora je zakázáno.
Blogger templates by pipdig